Jawa Skotsko

Jawa 125 Travel mezi Skoty

Ukrajujeme první kilometry

Jawa SkotskoJeště před čtyřmi lety s vlhkým řidičákem v kapse jsem si o větší cestě mohl nechat leda tak zdát. Můj největší zážitek z putování na motorce po světe bylo pětačtyřicet minut Odpadlíka v televizi a Týna možná tak snila o spaní pod širákem při nudné hodině ekonomiky ve škole. Ale jak to tak bývá, věci se mění. Je konec května a my trápíme osminkovou Jawu v souboji s kamionem na Karlovarské dálnici. Všichni tři se klepeme strachem z toho co nás během následujících tří týdnu čeká a na jistotě moc nepřidá ani boční kufr, který se již po třetí snaží vzít roha. Má smůlu, gumicuk má silnější argumenty.
Za krásného, romantického západu slunce míjíme České hranice a poprvé v životě opouštíme s motorkou na delší dobu rodnou hroudu. Je to kouzelný okamžik, ten pocit nejistoty a štěstí zároveň. Idilku jarní noci nám naruší až vybitá baterka. Tlačítko start mačkám pořád dokola jak tlačítko pro blbce na přechodu. Je to marný. Motorku jaksi nezajímá můj odpor k běhu již od základky, takže hezky po staru, jak u závodních strojů. Možná jsme měli tušit, že toto byly teprve začátky nepřízně osudu naší cesty. Večer se snažíme poprvé dotankovat v Německu, ale marně. Tankovací automat nemluví řečí mého kmene a já zase jeho. Válečná sekera byla vykopána. Válka pokračuje na další benzínce s místní obsluhou. Nehodlá přijmout mojí maestro kartu a regulérně mě oškube o tvrdě vydělaná éčka chudého výchoďana. Máme dost, Týna mi již hodinu spí na zádech a já jen čekám kdy v té tmě trefím zbloudilého jelena. Bereme za vděk strašidelnému parkovišti, kde již spí dva kamioňáci. V keři to pořád nějak divně šustí, na duši divný pocit, ale spát se musí. Snad nás nikdo v noci nepřepadne.

Jawa SkotskoJe pět ráno, do mé holé hlavy bubnují kapky deště v rytmu svobody. Miluji ty rána pod širákem. Zachumláme se ještě na chvíli do spacáku, skrčíme se pod miniaturní plachtu a doufáme, že jsou to kapky štěstí. O hodinu později se nad námi již culí puňta. Je čas vyrazit. Místo ranní rozcvičky roztláčíme našeho prcka, který se zatím statečně drží pod tíhou všech těch věcí. Řežeme jednu zatáčku za druhou, skrze zelené kopce. Máme trochu strach z místních policistů, protože jedeme bez světel, abychom rychleji dobili baterku. Po hodině jízdy zjišťujeme, že to nebyli kapky štěstí, nýbrž neštěstí. Totálně se ztrácíme uprostřed Německa a nevíme kudy kam. Zastavujeme u jednoho z obchodů v menší vesničce, kde před vchodem postává parta Němců. Docela je pobavím, když jim ukazuji vytisknutou mapu z googlu se slovy, že GPS nemám (mám ji, ale vybíjí mi moc baterku…). Trvá okolo pět minut, než pochopí, že se nedomluvíme skrze jazykovou barieru a mé dlouhé vedení. Skáčou do auta s gesty, abychom jeli za nimi. Za dvacet minut je po problému. Kluci nás navedli na správnou cestu, takže opět ukrajujeme kilometry směrem oceán. Bohužel se po cestě ještě mockrát ztrácíme a tak nabíráme solidní sekyru. Po pátém zabloudění klekám k motorce s prosbou všech svatých, ať se z Německa konečně vymotáme. Nevím koho sem tam nahoře naštval, ale asi to nebylo zrovna málo, protože mi seslal odpověď v podobě zjištění, že brzdové destičky opustily naši výpravu. Čumím jak puk na prázdnotou zející brzdový třmen. Jo chlapče, chtěl si dobrodružství, tak teď ho máš. Naštěstí jsme většinu velkých kopců již přejeli a v Anglii to pak nějak vyřešíme. Začínám být silně nervní neboť pořádně nevím kam jedeme, mám hlad, baterka stále není ok, k tomu se přidávají čím dál častější semafory na okruhu a ve mně to začíná vřít. Rychlé rozjezdy, podřazování před křižovatkou, vytáčení motoru a průser je na světě. Před jednou křižovatkou to neodhadnu, takže motor chcípne, jenže mi setrvačností doskáčeme přesně doprostřed křižovatky. Týna střelhbitě jak laňka skáče z motorky. I přes zavřenou helmu slyším zaskřípání zubů. Špatně došlápla a hnula si s kolenem. Marně se snaží předstírat, že je vše ok – vidím to na ní, takže Oskar za herectví se nekoná. Nicméně musíme rychle vypadnout, takže znovu nasedá na našeho pseudo Goldwinga a jedeme.

Drtíme to, co to jde

V sedm večer se ozvou naše žaludky, kteří již přes dvanáct hodin hladoví. Všímám si Lidlu, který je přes ulici, jenže ten právě před třemi minutami zavřel. Asi budeme dnes o hladu. Odjíždíme od benzínky a zmerčíme zapadlý obchod, ve kterém koupíme dvě bagety a už se ládujeme. Pokračujeme v jízdě do jedenácti večer, kdy mi Týna razantně buší do zad ať zastavím. Než se kola přestanou točit, seskakuje se slzami z mašiny. Chytli ji záda. Musíme najít místo ke spaní. Jenže kde? Jsme v Belgii, kde nás sežerou za to, když si lehneme mimo kemp. Umlátí nás přeci paragrafy, přesně tak, jak nás strašili všichni v Česku. Se sevřenými půlky nakonec stavíme bivak někomu za domem. S každým šustnutím lístku se budím a mám strach, že nás někdo přišel vykostit. Bohužel. Žádný morbidní obřad se nekonal. Ten praktikuji ráno pouze já na zadním kole, které je nechutně dotažené. Pomáhá mu až domluva kladivem. Po dotažení řetězu ujíždíme poslední porci kilometrů, která nás dělí od Atlantiku.

Vlevo nebo vpravo?

Jawa SkotskoTak jsme tady velká louže. Dokázali jsme to a dokonce o den dříve! Nechce se nám den čekat, než pojede rezervovaný trajekt. Místo toho opláčeme 32E, o které nás ,,okradla“ ježibaba za pultem za přebookování trajektu. Jak sladký to měla úsměv, když mi dvakrát říkala, že nás to nic nebude stát a napotřetí mi vpálila do obličeje tu nekřesťanskou cifru. Po čtyřech hodinách čekání již plujeme k vytouženým břehům Anglie.

Hlavně teď nezapomenout, po jaké straně se tu jezdí. Pár desítek kilometrů mi to musí Týna neustále na křižovatkách připomínat. Se sluncem zapadajícím za obzor se ,,nečekaně“ opět ztrácíme. Je osm večer a my ještě nemáme kemp. Respektive další kemp, protože jsem měl ten hovězí nápad jich pár schválně minout. Při ptaní se na cestu postaršího Anglického páru musíme zachránit naší kůži prohlášením, že opravdu nejsme Francouzi. Jinak by nám totiž jistě hrozilo silné mučení. Jawa SkotskoTedy, alespoň to tak vypadalo. Potupně se vracíme zpět k Doveru, kde v devět večer nacházíme vytoužený kemp s teplou vodou. Tady nás čeká další překvapení – samoregistrace. Prostě sami vyplníte formulář, sami máte hodit peníze do obálky a víc se neřeší. Jak jednoduché…..kdybyste uměli perfektně Anglicky a nevyrůstali v zemi, kde Vás od malička učí jak druhého nejlépe obelhat. Tedy, vyplnil sem formulář, ale druhé části jsem neporozuměl. V kempu s námi bydlí další dva páry. Jaksi nechápou co děláme, když slezeme z Jawy a první co vidí je, jak si řádně přihneme RUMu! Snažíme se zachránit situaci družbou, to se podaří, jen je pro ně rum moc silný. No, zajímalo by mě, co by tedy byla slivovice?

Trochu si přispíme, takže vyjíždíme až v jednu odpoledne. Před odjezdem jdu zaplatit kemp a pobavím paní recepční historkou o tom, jak jejich samoregistraci u nás neznáme. Pak začíná ta pravá nuda – přes 500km dálnice na sever. Někdo mi kdysi řekl, že na dálnici se nikdy neztratíš. Vážně? Tušíte správně, minu odbočku a už se řítíme rovnou do Londýna. Myslel jsem, že v Praze je chaotický provoz, ale ta je oproti Londýnu pouhou vesnicí. Značení bys tu pohledal. Necháváme se unášet hustým provozem přímo do jeho středu. Najednou se ocitneme v podivné čtvrti, kde bys o bílého nezavadil. Vzdáváme to a obětujeme baterku výměnou za GPS. Jenže ta ví ještě míň než my dva dohromady. Je ztracená. Jediné na co se zmůže je autíčko uprostřed čtyř hlavních tahů, které známe taky. Ještěže jsem jako malý kluk občas koukal na Walkera. Ten uměl perfektně stopovat a vždy našel cestu z lesa díky jeho orlu. My orla nemáme, ale vlaštovky přeci přilétají z jihu! Po třech hodinách nervového vypětí se konečně opět ocitáme na dálnici.

Severní vítr je krutý

Možná bych si neměl zpívat tu písničku Severní vítr je krutý. Čím déle ji zpívám tím více fouká a prší. V deset večer jsem zmoklí jak slepice. A co víc, jsme bez stanu! Stojíme na parkovišti a oba čumíme na tu igelitku, kde ještě před 100km byl vnější stan. Nejspíš se jmenoval Copperfield, jinak si nedokážu vysvětlit jak zmizel, když celou cestu má před ním Týna nohy. Nejenže jsme zmrzlí, mokrý, ale ještě jsme od teď bezdomovci. Začínáme stavět bivak za billboardem a v tom se přiblíží muslimové se svým stanem. Nejsem xenofob, ale naše životy mám rád. Mizíme na druhou stranu parkoviště. Je tu krásný plot, závětří a měkký trávník. Vypneme plachtu proti větru a zcela vyčerpáni uleháme do spacáků.

Po hodině spánku přichází noční můra. Vítr se otáčí, bere nám poslední střechu nad hlavou a jelikož ten nahoře asi ví, že jsme se dneska nemyli posílá nám skvělou studenou sprchu. Plachtu dvakrát přichytávám kolíky, ale spacák už nevysuším. V pět ráno balíme za lehkého mrholení. Tedy balíme, no Týna balí, protože já se klepu jak ratlík, takže i kalhoty mi musí oblíct Týna.

Jawa SkotskoOčividně jsme někomu nahoře k pokukání. Jen co sbalíme věci, promočené rukavice navlíkneme na igelitové od benzínky, zapne topení, vyčistí oblohu a ja
ko by se nechumelilo. Po padesáti kilometrech roztahujeme věci na parkovišti, sháníme igelitky do bot, vaříme čínskou polévku na zahřátí a užíváme si sluníčka.
Kolem poledního sjíždíme konečně po 500km z dálnice na New Castle.
Musíme vyřešit dva zásadní problémy. Koupit stan a sehnat brzdové destičky. Máme štěstí, v místním obchodním centru mají mega slevy, takže nový stan pro dva nás vyšel pouze na 700,- Kč. Krásný úlovek slavíme teplým obědem uvařeným uprostřed parkoviště. Vypadá to na fajn den, protože destičky nám přislíbil sehnat kamarád ve Skotsku.
Dále pokračujeme konečně už pouze po okreskách. Za New Castelem se začínají zvedat kopce a příroda pomalu zdrsňuje na svém rázu. Začíná nám docházet benzín, bohužel na poslední benzínce v Anglii již někdo pěknou řádku let netankoval. Místo toho nás staví policie, která si to na poslední chvíli rozmyslí. Zvláštní to zvyky. Stoupáme krásnými zatáčkami s výhledem na prázdné kopce k dělícímu kameni. Jsme tu! Zvládli jsme to! Ten prcek nás dovezl až sem, ke Skotovi, který hraje na dudy u dělícího kamene. Je to nádherný pocit. Skotsko nás vítá svým typickým počasím – silný vítr, mrholení a ocelová obloha.

Jawa Skotsko

Jawa Skotsko

A jaké to je pod sukní?

Sjíždíme do Jedburghu, kterému dominuje nádherná zřícenina. Vstup dovnitř stojí pět liber, ale při procházce městem si nelze nevšimnout, že dovnitř vidíte krásně ze silnice. Po krátkém protažení mažeme dále směrem na Glasgow. Začínáme pomalu chápat, proč se Skotsku říká drsná země. Desítky kilometrů nikdo nikde. Jen nádherná příroda, ocelová obloha, ovečky, zima, vítr a ticho. Drsné jsou také ceny na venkově. Litr a půl balené vody 3libry. Před Glasgow nás opouští další díl motorky. Na kruhovém objezdu dáváme sbohem klaksonu. Nechť je ti země svatá. Krásný plácek na spaní nacházíme pár kilometrů za městem u staré chemičky. Mám trochu problém se vejít do stanu i s věcmi, ale nějak to dáváme.

Jawa SkotskoProbouzíme se do krásného rána. Při balení u nás zastavuje auto, ze kterého vystoupí majitel chemičky. Slušně, v klidu nás poprosí, abychom tu už další noc nespali, že je to soukromí pozemek. Diví se, kudy jsme se tam dostali, ale pak nám i poděkuje za upozornění na vedlejší polňačku. O deset minut později, přijíždí druhý majitel, který nám říká to samé a přidává ještě zprávu o počasí. Prý další dny bude méně pršet, ale pak se to vrátí. Skvěle, to budeme kdesi na severu. Jak krásně ten den začal, o to hůře pokračoval. Za boha jsme se nemohli namotat na silnici A82, vedoucí k jezeru Lochness. Jak zmatené včely jsme bloudili pořád dokola po městech. Toho bloudění na mě najdnou bylo moc a tak se stalo, že jsem se to nervově nevydržel a začal sám sobě velmi hlasitě nadávat do helmy. Toho si všiml opodál stojící motorkář a s klidným uklidňujícím hlasem mi poradil, kudy že to vede cesta. Díky! Bez tebe bychom tam trčeli ještě dnes.

Najíždíme na silnici A82 a začíná ta dlouho očekávaná krása Skotska. Všude samá jezera, hory, zatáčky. Ta úžasná příroda nejde prostě popsat, to se musí zažít. Jednou se natolik zakoukáváme, že zapomínáme kde jsme a jedeme v pravém pruhu. Ten zděšený výraz Skota proti nám byl vážně fascinující. Začínáme stoupat do hor a tak okusujeme několik pásů počasí. Sníh, déšť, slunce. Ale za tu nádhernou podívanou to stojí. Prázdné planiny, pohoda, klid a nádherné vodopády, potůčky…Večer dojíždíme k hradu Eilean Donan. Hrad jako z pohádky. Je úchvatný a my máme to štěstí ho spatřit za západu slunce. Je po zavíračce, takže čecháček jde zadarmo. Sice se nedostaneme do jeho útrob, ale i z venku to stojí za to. Dneska budeme naposledy spát v kempu. Týna si totiž nutně potřebuje umýt hlavu. Znáte to, žensky.

Objevujeme malý opuštěný kemp s výhledem na krásy hradu. Postavíme stan, večer přijede majitel, vybere peníze bez potvrzení a je vyřízeno. Před večeří si dáváme krásně teplou sprchu a konečně přepereme prádlo. Při večeři nás navštíví paní z karavanu vedle s tím, že jim zbyla zelenina, tak jestli nechceme. Paráda!

Jawa SkotskoJawa SkotskoJawa Skotsko

Každý den se něco pos….

Ráno vyrážíme směrem na ostrov Skye. Jen co na něj přijedeme odhalí se nám v plné kráse. Obrovské hory, serpentiny, jezera, je to nepopsatelně krásné. Bohužel nás to již po chvíli omrzí. Všude to vypadá tak nějak stejně. V polovině ostrova se rozhodneme, že se vrátíme na pevninu. Při vytahování mapy vezmu trošku více za zip u tankvaku a ten se utrhne. Miluju tu rozmanitost našeho cestování. Každý den se posere něco jiného. Tankvak přikryjeme nemokem a chytáme pavoukem. Odteď tedy bez mapy. Ono to má svoje výhody, protože se díky tomu opět ztrácíme, ale tentokrát to není na škodu. Omylem se namotáváme do druhé poloviny ostrova, kde se krajina razantně mění. Ochutnáváme první singletracky, kde se dvě auta v protisměru vedle sebe nevejdou a k tomu se to nádherně klikatí. Týna za mnou lítá v zatáčkaćh jak namydlenej blesk neboť si to důkladně užívám.

Jawa SkotskoObědváme na pláži, kde pozorujeme ztracenou ovci, která zoufale hledá cestu zpět ke stádu. Je zajímavé, jak si ta mladší povídá s tím starším. Koukají na sebe a vzájemně bečí. Odpoledne začíná pršet, sjíždíme z kopců skrze husté uplakané mraky do nížiny, kde za kamiony není vůbec nic vidět. U benzínky opět nazouvám své oblíbené nepromoky (igelitky) na boty. Obsluha benzínky se očividně může počůrat smíchy. No co, neznáš české vynálezy? Večer zakotvíme v zátoce s nádherným výhledem na opuštěnou chaloupku. Má to jen jednu vadu na kráse, není tu signál. Doma jsme slíbili, že se každý den ohlásíme a jelikož prší, vybíhám hledat signál jen v trenkách. Trvalo to asi dvě minuty, ale i během tak krátké doby si na mě migges smlsnou jak hladovec na steaku. Ještě teď mě to svědí, když si na to vzpomenu.

Jawa SkotskoRáno je nechutný chcanec, takže se válíme ve stanu do jedenácti. Jakmile déšť utichne, začínáme balit. V ten moment si všímám, že nám chybí velice podstatná věc – klíč od kufru! Hledám jak blázen, ale on nikde není. Čtyřikrát prohlížíme všechno, až si ho všimnu jak se blýská pod motorkou. Obejdu motorku, abych se k němu lépe dostal a on opět mizí! Tam kde byl už není, jak to? Je mi do breku, to se vážně musí každý den něco podělat? Už se vidím, jak ten kufr vylamuji a následně ho lepím izolepou, jenže to se mi nechce. V posledním záchvěvu zoufalosti trhám veškerou trávu pod motorkou. Hádejte kde byl…. Jasně, přesně pod posledním trsem trávy! Spása, máme ho.

Jawa SkotskoJak hnusně ten den začal, tak se pěkně vyjasnilo. Je vcelku teplo, takže máme šanci uschnout, ale ne na dlouho. Jen co poslední kapička uschla, spouští se opět Skotská nálada. Vichr, zima, neutichající vytrvalý déšť. Vystoupáme do prudkých kopců a nahoře na planině se musíme pomalu odrážet i nohama. Z kopce to taky nechce jet, myslel jsem, že sem to konečně utavil. Když zastavím, abych to nechal vychladnout, tak mě to málem odfoukne. Už je mi jasné, odkud vítr vane.

Do Durness dorážíme k polednímu za silného deště. Je tu asi pět stupňů, ale jen co slezeme z mašiny tak se udělá krásně. Podzemní vodopád si užíváme ve své plné kráse. Duní jak parní mašina. Jen by mohlo být tepleji. Kocháme se asi hodinu, poté se již otáčíme zpět na jih. Neujedeme ani dvacet kilometrů, když tu najednou mašina změní zvuk v závoďáka. Jen ty koně nějak nepřibyly. Kroutím plynem, abych zjistil zda nám tam opravdu někdo za jízdy narval silnější motor, ale jediný efekt je nehorázný řev. Zastavuji a zjišťujeme stav. Jaké je to překvapení, když zjišťujeme, že jednomu svorníku se zalíbila místní krajina natolik, že v ní našel nový domov. Druhý svorník se chtěl přidat, ale nestihl to. Snažím se mu domluvit a při tom ho zlomím. Do prázdné díry se snažím napasovat šroub, ale šestka je malá a osmička velká. Který vůl tam dával sedmičku? Lehce podrážděni sedáme zpět do sedla a pokračujeme v závodu s počasím.

Jawa Skotsko

Všechno lítá co peří nemá…

Opět děláme jen nutné přestávky. Rozhodli jsme se, že to doklepneme co nejblíže k Jirkovi s Chiquitou, kde je realná šance mašinu opravit. V Inverness se stavujeme na večeři. Přijíždíme k Tescu s tím vidinou něčeho sladkého. Kupujeme Nutelu, kterou si chceme uvnitř také sníst. Venku je průtrž mračen, ale ani to nezastaví nerudného securiťáka, který nás pakuje ven. Prý se uvnitř na lavičce nesmí nic jíst. Pro jistotu nás za pět minut dojde ven ještě zkontrolovat, aby nás pochválil jak jsme ho hezky pochopili. Po večeři opět vyrážíme. Bohužel nedojedeme moc daleko. Na druhém kruhovém objezdu foukne vítr, zamává to s námi jak amík s vlajkou na měsíci a pod přední kolo nám přistane plastový vehement. Je vymalováno. Nechtěno to naklopím jak Rossi a už všichni tři líbáme asfalt.

Ani se nestačíme sebrat ze země, když už u nás stojí pár Skotů s otázkou, zda jsme celí. Týna je vysmátá jak lečo, že to bylo super a dala by si to znovu. Motorka je zahozená na trávníku, nepřivázaný kufr se válí po celém kruháči a já se strachuju hlavně o Týnu. Je krásné, jak se každý kdo jede okolo stará. Zjišťujeme stav. Jelikož byla mašina ověšená jak Vánoční stromek, tak to odnesl jen padák a přední maska. Posbíráme co najdeme, nahážeme to zpátky a mizíme v dáli. Po dvou kilometrech mě Týna tluče do zad se slovy, že nám uletěl spacák. Ani se nedivím, taky bych už s náma nechtěl dál jet. Vydávám se pro něj pěšky. Udělám deset kroku, když zastaví auto a z okýnka se na mě usmívá můj spacák. Díky!

Když se daří, tak se daří…

V devět večer nás od Aberdenu dělí zhruba 70km. Horší je to s místem na spaní. Mažeme to po dálnici a odpočívadla nic moc. Pokud vidíme odbočku na kemp, tak tam pro změnu nikdo není nebo je to vyloženě pro karavany. U Pepterheadu se za nás pověsí chlupatí. Snažím se jim ujet v serpentinách do města, ale mají asi Ferrari či co, protože Jawímu tempu stačí. Sjedu na odpočívadlo a doufám, že pojedou dál. Podařilo se. Ve městě nacházíme kemp, opět je však pouze pro karavany. Koukáme přes sklo na recepci, zda tam někdo náhodou nebude, ale po živáčkovi ani vidu ani slechu. Do kempu jde pár středního věku, kteří nám poradí, ať to protlačíme dovnitř, že tam nějaký stan viděli a že ráno na recepci někdo bude. Nápad se nám zamlouvá, proto s vypnutým motorem tlačíme náš současný domov dovnitř.

Uprostřed kempu je krásný plácek. Mašinu postavíme vedle jednoho karavanu, že jen sundáme věci a pak ji dám na parkoviště. To se ale nelíbí důchodcům uvnitř. Ježibaba vyleze z chaloupky a spustí hromy blesky. Týna se jí snaží uklidnit, vysvětlením naší situace, ale asi si nevzala naslouchátko, takže pořád mele tu svou. K tomu se přidá její dědek, takže je vymalováno. Vysvětlit si nic nenechaj, tudíž je začínáme ignorovat. V tom ten dědek omládne o padesát let a jak laňka někam utíká. Ani ne za minutu je najednou správce kempu před náma. Zvláštní, když sem ho hledal, jak by se vypařil. Regulérně nás vyhazuje z kempu s tím, že tam nemáme co dělat a ani jsme se nenahlásili. Slušně mu sděluji, že jsem ho hledal a klidně mu zaplatím teď cash, když neseděl tam kde má. Přidávám informaci o odpolední nehodě, našem pochroumaném koni a přáním si jen do rána v klidu odpočinout. Pak že porovnám co půjde a v devět ráno nás tu už neuvidí. Bohužel asi patří taky k zájezdu důchodců bez naslouchátka, protože nám velice výrazně říká, ať jedeme do prdele jinak zavolá policajty. Jsme doslova nasraní. Nejenže nám upadl výfuk, rozšvihali jsme se tři tisíce kilometrů od baráku, ale ani nás nenechají přespat v kempu.

Vyrážíme zpátky na dálnici. Tichou nocí se rozlíhá naše závodně vytuněná Jawa a my jen čekáme, kdy nás někdo zastaví. Při první příležitosti sjíždíme z dálnice na okresky, ale pozdě. Ve zpětným vidím blikat chlupatý. Než se kola dotočí, říkám Týně ať se tváří hrozně utahaně a nešťastně. Osobně nasadím psí oči a volím taktiku nenechat je říct nic jako první. Když k nám přichází začnu jim hned vyprávět o tom co se stalo a že mi je jasné, proč nás zastavili. Podívaj se na Týnu a najednou se kamenné tváře změní v milé, starostlivé úsměvy. Nakonec je z toho docela fajn pokec. Jako bonus nám doporučí starou benzínku o pět kilometrů dále. Prý je tam hezký plácek na spaní, kde na nás nikdo neuvidí.

Vidina Česka

Noc byla klidná, už jsme se za tu dobu naučili poskládat věci tak, abychom se do stanu v klidu vešli. Jednoduše je necháváme venku v igelitových pytlích za stanem. Dojdu si odskočit a nechtěně vystraším obsluhu benzínky, která uklízí WC. Ta paní vyskočila snad půl metru vysoko, až sem měl strach, že to s ní švihne. Pak porovnáme lehce padáky, masku a vyrážíme na posledních pár kilometrů do Aberdenu.

Přijeli jsme o několik hodin dříve než bylo naplánováno. Naštěstí je nám dnes vesmír nakloněn a Jirka s Chiquitou mají zrovna cestu kolem. Jsou to naši kamarádi původem z Černošic, kteří žijí již trvale ve Skotsku. Už v ČR jsme je kontaktovali s tím, zda se můžeme zastavit. Jirka obhlédne stav Jawky a neprodleně volá dalším Čechům. To co se semele v následujících hodinách resp. dnech je mimo naše chápání.

Jawa SkotskoPřijíždíme k jejich známým, kde už je nachystaná svářečka, kladivo a další nářadí. K práci nás nikdo nepustí, motorku si převezme Jirka s kamarádem a my dostáváme toasty s juicem. Strávíme zde pár příjemných hodin, během kterých se dozvídáme že Čechům se zde nedaří zrovna špatně. K večeru nám vrací motorku se srovnaným padákem i maskou. Výfuk prý pořešíme u Jirky doma.

Cestou na farmu, kde Chiqita s Jirkou žijí se stavujeme v obchodě pro jídlo a pár piváku. Při snaze to zaplatit jsem odmítnut, stejně jako další dny.

Další den vyrážíme na skotský bleší trh sehnat sedmičku šroub. Marně! Je to težší než najít na blešáku celý motor z Yamahy RD. Objíždíme několik obchodů, včetně obchodu se šrouby do traktorů. Nakonec končíme ve skotském OBI, kde kupujeme hmoždinky do kovu. Ano, tušíte správně, pěkně na prasáka jsme tam tu hmoždinku naklepali a přes šestku šroub uchytili výfuk. Pro sychr jsme to ještě stáhli vázacím drátem.

Jawa SkotskoCo se týče našich brzdových destiček, tak Jirka je sehnal přes internet a nechal si je poslat domů. Opět je nechtěl ani zaplatit a vesele se hrnul do jejich výměny. Když už byla ta práce hezky roztahaná, tak se pro jistotu zkontrolovala i zadní rozeta. K našemu údivu měla větší vakl než přední plovoucí kotouč!

Během tří dnů u našich kamarádů jsme se také dostali na nádherné pobřeží Klif. Něco tak nádherného jsem nikdy neviděl. Doporučuji každému se tam podívat. Procházka to byla výživná a tak nás večer za odměnu vzala Chiqita do skotské hospody. Mě to jejich pivo moc nechutnalo, ale za to byla možnost ochutnat jejich národní pokrmy a nutno uznat, že spoustu věcí umí uvařit dokonale.

Jeden večer nás přepadla trochu špatná nálada. Nějak na nás dolehla tíha první větší cesty, kdy se ne všechno podařilo. Domů to bylo kolem tří tisíc kilometrů a my měli před očima upadnutý výfuk, pochroumanou motorku, odpadávající kufry a v neposlední řadě vůli na rozetě, za kterou by se nemusel stydět ani zemědělský stroj. Jednoduše řečeno, chtěli jsme to vzdát. Sednout na nejbližší trajekt a valit domů. Vynechat tak náš hlavní cíl, kvůli kterému to všechno vzniklo – navštívit Jawa CZ owners club. O tom Jirka ani Chiquita nechtěli ani slyšet. Vytáhli flašku whiskej a prostě nás z toho vypili.Jawa Skotsko

A kdo že je ten nejstarší Jawaklub?

Po třech dnech přišel čas se rozloučit. Doporučili nám skvělou cestu do Edinburghu podél pobřeží. Docela jsme se těšili na jejich krásný hrad, jaké to pro nás bylo zklamání, když byl zavřený kvůli chystajícímu se festivalu. Zklamání nám však kompenzoval výhled na další hrady, zámky i katedrály podél pobřeží.

Po dvou dnech cesty jsme stáli před branami na Jawasraz místního Jawaklubu. Než jsme stačili cokoliv říci, už se k nám blížil Roger s lámanou Češtinou. Nevím jak poznal odkud pocházíme, ale moc to potěšilo. Po pár prvních slovech, kdy se dozvěděl o našem výfuku, který nám opět několikrát odpadl, skočil do auta a řekl my ať jedu za ním. Dovedl mě do jeho servisu. To co jsem tam viděl, mě naprosto ohromilo. Roger měl v servisu soukromou sbírku starých Jaw, Čezet a dalších značek. K tomu místnost, která byla plná dílů na tyto staré krasavice. Prý to všechno nakupoval dříve na burzách. Inu, už vím kam ty díly mizí…Opět se opakovala situace ze Skotska, kdy jsem nemohl během opravy mašiny na nic sáhnout. Prostě jsem host a to se nesluší. Roger mi opravil uchycení výfuku tak, že mi to nakonec vydrželo až domů.

Jawa SkotskoPo návratu jsme měli s Týnou tu čest, předat Rogerovi, který JawaCZ owners klub zastupoval, Krtečka, jakožto pozdrav od našeho klubu. Měl z něj hroznou radost a druhý den ho vystavil u registrace. Večer probíhal ve znamení výměny informací o tom, co se prodává a za kolik u nás vs. u nich. Zajímavé jak názory na současnou produkci milované Jawy mají stejné jako my. K tomu všemu je prý v UK pouze jeden dealer.

V pátek jsme všichni jeli hromadně k Rogerovi do dílny, okouknout detailně jeho sbírku. Ty stroje byli vážně zajímavé, například starý závoďák, švéd nebo jediná ČZ 125T na papírech v UK. Oni celkově Angličani mají trochu jiný vztah k těm našim Jawám. Všechny stroje perfektně naleštěné Odpoledne nás s Týnou zastihla chuť na maso a tak přišla na řadu česká vynalézavost, neboť gril s sebou opravdu netaháme. Každý koukal na naše řešení z ešusu, ale fungovalo to perfektně!

Jawa SkotskoJawa Skotsko

Čech se nezapře


Jawa SkotskoNež Týna ugrilovala večeři, vyrazil jsem do města shánět nové nepromoky, protože ty naše vypověděly službu během nehody. Nevěřícně kroutím hlavou nad tím, jak v tak uplakané zemi nelze sehnat obyčejnou pláštěnku. Ještěže jsem kluk z česka, kde občas chybí koruny na takové blbosti jako je nepromok. Suchou kůži nám zachránila prachobyčejná potravinová folie.

V sobotu, den našeho odjezdu, nás Roger pozval na snídani a před všemi zúčastněnými nám předal nádherný pohár za nejvzdálenější zaoceánské účastníky srazu, spolu s dalšími odznáčky. Pak se zbývalo jen rozloučit a vyrazit na poslední část naší cesty – cestu domů.

Všude dobře, ale domů musíš..

Čekalo nás 350km dálničního přesunu do Doveru. Bohužel jsme tentokrát nevyhráli závod s počasím a ten nahoře se rozhodl na nás vylít kýble vody. No, alespoň byla otestována funkčnost potravinové folie. Obstála na výbornou! V jednom táhlém kopci chci podřadit a mašina chcípá. Asi konec, říkám si. Čekáme pět minut u krajnice, pak to zkusíme úspěšně znovu nadlábnout. Hurá, jedeme dál.

Ve čtyři odpoledne již čekáme na nalodění směr Francie. Čekání si krátíme vzpomínáním na všechny ty skvělé zážitky. V devět večer konečně vážeme mašinu v útrobách trajektu a jdeme si najít místo na spaní. Nakonec uleháme na přídi namačkáni jak sardinky, jen ten olej chybí. I když na vestě bych ho taky našel.

Přístav ve Francii opouštíme v jednu ráno. Je tma jak v řiti, na mapu moc nevidíme a chceme si jít zase lehnout. Nacházíme ne zrovna moc hezké místo na poli mezi rozpadlými domy, které vypadají jak feťácké doupě. Naproti je nějaká fabrika, takže romantika hadr. Přikrýváme se plachtou, doufajíc, že nás někdo nepřepadne. Ráno je krásně a jediné co trochu kazí náladu je nestartující motorka. Startér se točí, ale motorka nechce chytnout. Běhám s tím jak vůl. Nakonec sem tak unavený, že mi motorka upadá. Najednou chytne na první dobrou, jak kdyby se tam něco hnulo. Cesta domů je pak již v pohodě. Průměrně ujíždíme za den 550km, spíme opět na parkovišti u kamionů a jediné zaškobrtnutí nás čekalo v kopci u Karlových Varů, kdy se nám opět zastavil motor. Domů dorážíme plní dojmů ve dvě odpoledne po 17dnech na cestách a těšíme se na české pivo.

Trochu čísel

Celkem ujeto: přes 5500km

Počet dnů: 17 (na cestě 13)

Průměrná spotřeba: cca 4l

Celkové náklady: něco kolem 17tis. Kč

Zážitků: nepopsatelně

Jawa Skotsko

Video z cesty

Rozhovor v podcastu kolamadolu.cz

Poslouchej zde

facebooktwittergoogle_plusmail

Napsat komentář